Autoškolové humoreky, díl desátý

Frekventanti autoškoly nám někdy připraví opravdu horké chvilky. Jako třeba ta (a věřte nevěřte, slečna byla opravdu blondýnka ), které při závěrečné zkoušce uprostřed křižovatky Lidická – Moravské náměstí, pěkně šikmo přes koleje, zhasl motor. Do toho tramvaj za námi, tramvaj proti nám. V té naproti seděl na místě řidiče mladý kluk, který se zjevně v dobré pohodě a klidném rozpoložení jen zvědavě díval, co bude, pusu od ucha k uchu, vysmátý jako eunuch v nevěstinci. Zato v tramvaji za námi, dámy prominou, seděla od pohledu zlá a protivná baba, která udělala to, co tramvajáci dělávají. Opřela se do zvonku a zvonila a zvonila. Zlým pohledem se na ní ohlédl zkušební komisař, zlým gestem jsem se na ní obořil já. Když jsme se otočili zpět, seznali jsme, že jsme v autě osiřeli. Dveře u řidiče otevřené a blondýnka prchala z toho pranýře ostudy a hrůzy středem křižovatky pryč. Auto jsem z místa spolujezdce dostal z křižovatky pryč, ale onu blondýnku jsem už nikdy neviděl. Předpokládám, že dnes jí vozí manžel a ona, byť bez řidičáku, jej poučuje, jak má jezdit.

Občas vás ovšem žák autoškoly přivede i do choulostivější situace. Jako můj kamarád Pepa. V době, kdy se rozhodl udělat řidičák, byl sice ještě relativně mlád, nicméně již otec od rodiny a mělo by se za to, že jako takový slušný a seriózní člověk. Musím říct, že tím on opravdu je, leč ten slunný letní den jej zřejmě vedro, které toho dne panovalo, nějak zasáhlo. Stáli jsme na červenou, vzhledem k venkovní teplotě otevřená obě okýnka. Přes silnici po přechodu pro chodce přecházela pohledná mladá paní ve velmi vysokém stupni těhotenství. Náhle se milý Pepa, ten slušný a korektní člověk, vyklonil z okénka a velkým hlasem pronesl: „A ty někomu říkej, že jsi neš...…“ Ach ano, použil přesně to slovo, které vás napadlo. Slyšelo to celé Moravské náměstí snad až k Janáčkovu divadlu. Tamtéž asi padesát lidí zařvalo smíchy. Pohled té dámy nás oba probodl a mezi lopatkami vyšel ven. Ještě že mám jako učitel k dispozici druhé ovládání. Nehleděl jsem na svítící červenou ani na dětinský úsměv Josefův a ujel v naději, že si nikdo nestihne přečíst nápisy na autě a tak nás identifikovat a veřejně zhanobit.

Jiný můj dobrý kamarád a spolužák byl účasten zrození dvojčat. Uběhlo osmnáct let a přivedl mi je do autoškoly. Ti dva kluci si byli až neuvěřitelně podobní. Nikdy jsem nezkoumal, se kterým z nich vlastně jedu, stejně bych to nepoznal. Myslím, že za sebe občas i navzájem zaskočili. Ale nebylo to podstatné, oba byli skutečně šikovní, takže brzy dospěli až k závěrečné zkoušce. Dámy opět prominou, ale tam jsem poznal, jaké dokážou být holky bestie a jak silné je bratrské pouto. Čekali jsme v učebně na komisaře, který k nám měl dorazit, čtyři dívky a tito dva kluci. Dívky byly jako u vytržení, když viděly dva pohledné hochy, oba úplně stejné, a jaly se zkoumat, jestli je mezi nimi aspoň nějaký rozdíl. Pozorovaly, zkoumaly, hodnotily. Ten má trošku širší ramena, ten má hustější obočí, ten světlejší oči… Podotýkám, všechny dívky měly čerstvých osmnáct let. A od jedné z nich náhle padla ta zákeřná otázka: „A který z vás ho má většího?“ Bylo až neuvěřitelné, jak brutálním způsobem začaly zodpovězení této otázky vyžadovat. Dotíraly, žadonily, slibovaly, hrozily… Nejhezčí na tom všem ale bylo právě to bratrské pouto. Bylo zjevné, že kluci odpověď na tuto otázku velmi dobře znají. Ale brácha bráchu neshodí. Zatvrdili se jako žula a nátlak nenátlak – neřekli!

Josef už dnes bude každým dnem dědečkem, z dvojčat jsou inženýři a přechod není pro zmíněnou blondýnku už pouze místem pro přecházení, ale prostou životní realitou. Ale žáci přichází dál a život s nimi dále přináší další a další pozoruhodné situace. A to je právě na autoškole to krásné. Stále přichází noví lidé a s nimi nové mikropříběhy, nové osudy, nové poznatky i dojmy. Už brzy vám ještě nějaké přidám.