Jsem plný dojetí a posvátného opojení. Včera ke mně zazněl velebný, nadpřirozený hlas. Včera jsem slyšel Ježíška. Nebo to nebyl Ježíšek? Jak jen se dobrat k vysvětlení. Asi od začátku...
Všichni asi víte, jaké problémy, ba peklo, může napáchat nepříjemný soused. Měl jsem v tomto směru nesmírné štěstí. Zejména s Jardou. Jarda je totiž farář. To samozřejmě ještě neznamená automaticky jen to dobré. Ono se mezi nimi najde celé hejno pěkných syčáků. Leč Jarda je prototyp hodného, dobrotivého, ohleduplného a vstřícného člověka. Věřím, že kdyby ho někdo uhodil, on by jako Ježíš nastavil druhou tvář. A to by při své metrákové konstituci rozhodně nemusel. Prostě úžasně hodný člověk. Pravda je, že někdy kvůli své víře poněkud lehkomyslný...
Přijel jsem onehdy večer domů a ucítil před domem silný zápach plynu. Ani zazvonit jsem se neopovážil, a tak jsem jen zabouchal na souseda: "Poslyš, Jardo, tady smrdí plyn!" - "Ano," Jarda na to. "Smrdí to tu jako ohně pekelné." - "A neměli bysme s tím něco dělat?" Jarda se zatvářil zasněně, zvedl oči k nebi a smířlivě pronesl: "Jsme v rukou Božích", a velebně se vrátil do domu, protože mu asi byla zima. Nemám nic proti nanebevzetí, ale když už mě má potkat, nechtěl bych se toho dočkat prostřednictvím zemního plynu. I zavolal jsem plynaře sám, a ti obratem uzavřeli blízké okolí a do rána opravovali čtvrtmetrovou trhlinu v přívodu plynu do sousedova domu.
Jarda je skutečně přímo prototypem ctnostného člověka. Jsem ochoten věřit, že i celibát je pro něj závazný, což upřímně řečeno musí být hrozné. Jen jednu drobnou neřest má. Jednou za rok, v den svých narozenin, uspořádá na zahradě párty svých přátel, na které se s železnou jednoletou pravidelností úžasně zlije a hulákáním písní nábožných i světských dělá rámus až do rána. Týden se mi potom chodí omlouvat, že mě zřejmě rušil, buší se v prsa, nosí mi koláčky od farské kuchařky a tváří se zkormouceně, když se chechtám, že jej chlast polidšťuje v jeho dokonalosti.
A tak si říkám, že právě tento téměř svatý muž přivolal k našemu domu onen nadpřirozený úkaz. Když mě včera v baráku přepadla horda příbuzných na vánoční návštěvě, měli s sebou i několik malých dítek. Jakmile se setmělo, rozsvítil se stromeček a dítka pod ním našla druhý díl dárků od babiček, tetiček a všech ostatních, kteří to nestihli na Štědrý den. A jak velí vánoční zvyky a tradice, po nadílce vyběhla dítka na balkon a jedno přes druhé volaly do večerní tmy: "Děkujeme Ježíšku!" Dozněl asi desátý dík Ježíškovi, a vtom se do ticha náhle nastavšího ozval ze tmy velebný hlas: "Polibte mi prdel!!!" Děti se na sebe tiše podívaly a překotně opustily balkon. Jen nejmladší neteř zůstala, upřela na mě důvěřivé oči a zeptala se: "Strejdo, to byl Ježíšek?"
Vysvobodil mě synovec, na počátku puberty již dostatečně otřelý životem, který sestru uchopil a odvlekl k polárkovému dortu, který odvrátil pozornost od mystické události. Mně ale pochybnosti zůstaly. Jistě, kdo jiný než Ježíšek to mohl být. Jen mi ten hlas připadl poněkud alkoholicky chraplavý. Taktéž fakt, že nepřicházel z hůry, ale sousedství, je na pováženou. Jistě, je možné, že Jarda se rozhodl změnit periodu a polidšťovat se dvakrát do roka. Ale já vím své. Musel to být Ježíšek.
PS. Dnes mi Jarda přinesl koláčky. Ale žádnou souvislost v tom nehledám...