Autoškolové humoreky, díl druhý

Není důležité, kdo ten zhruba třicetiletý pán, který si u mě dělal řidičák, vlastně byl. Pochybuji, že by byl na facebooku a mohl se tak poznat, ale pro jistotu si pro něj vymyslím nějaké zcela neutrální nic neříkající jméno. Třeba Jozef Lakatoš. Absolvoval kompletní předepsaný výcvik a po mírném nátlaku za použití argumentu, že nemusí být připuštěn k závěrečné zkoušce, tento výcvik dokonce uhradil. Snad i díky tomu, že jsem se mu opravdu nadstandardně věnoval, osobně se s ním učil a na jízdy pro něj jezdil až domů na Cejl, úspěšně složil i závěrečnou zkoušku. O to více mě překvapilo, když na mě ještě téhož dne odpoledne čekal před školou a začal vyhrožovat, že pokud mu nevrátím peníze za výcvik, udá mě na policii a na magistrátě a ombudsmanovi a snad i u všech svých dvaceti bratrů a tří otců, že jsem celý výcvik podváděl a on vlastně nic neabsolvoval a tím byl poškozen na svých ústavních právech. Nechtělo se mi přemýšlet o tom, který ústav má na mysli, ale taky se mi nechtělo se dohadovat s úředníky, očekávat bezpočet kontrol a prověřování… Ono už to tak bývá, že jednou z největších radostí úředníka je prověřovat udání. Klidně i zcela nesmyslná a anonymní. Nicméně osvítila mě zářná myšlenka: "Dobře, pane Lakatoši. Já souhlasím. Ale chápejte, teď u sebe samozřejmě tolik peněz nemám. Přijďte večer v sedm do školy, já vám ty peníze dám a vše bude vyřízeno." Hnědá očka a zlatý chrup se zaleskly. "Jo, v sedm přijdu!" Nepamatuji si už přesně, ve kterém roce se tato příhoda udála. Bylo to někdy v devadesátých letech, kdy mezi mladými byly nesmírně populární dva proudy, o jejichž podstatě ve skutečnosti vlastně skoro nic nevěděli, ale tyto proudy se velmi jednoznačně odlišovaly – účesem. Pankáči a skinheadi. A já si vzpomněl, že tři takové velmi urostlé chlapce s vyholenou hlavou mám na internátě. Docela hodní kluci, pro mě by se přetrhli, a tak nebyl problém je umístit v podvečer do vstupní haly školy a požádat je, aby nedělali nic, jen přitakávali na vše, co řeknu já. A už tu máme devatenáctou hodinu. Klika cvakla, dveře letí, Jozef vchází do dveří, málem už s nataženou dlaní. Povstal jsem od stolku. Tmavé rysy návštěvníkovy se začaly nebývale protahovat, když současně se mnou povstaly tři ramenaté postavy s vyholenými hlavami. Společně jsme vykročili vstříc návštěvníkovi. Kdybych byl živ sto let, do smrti nezapomenu na jeho výraz. Oči málem vypadly z důlků, brada poklesla a hlasivky vydaly nesrozumitelné zachroptění. Vlídně jsem se otočil na svůj bezvlasý doprovod: "Kluci, tak to je ten pán, co mě vydírá. Jmenuje se Jozef Lakatoš a bydlí na Cejlu…" Nestačil jsem doříct. Náš čerstvý řidič zachrčel "nashlédanou" a zmizel takovou rychlostí, že být v blízkosti radar, bude pokutován za její překročení. Nikdy více jsem jej už neviděl.Nemohu vyloučit, že mě někteří z vás po přečtení této (opravdu skutečné) příhody obviní z nějakého zcela nepřípustného …ismu. Ale o tom to přece není. Je to o tom, že pro některé skupiny lidí je pořád ještě běžnou formou získání čehokoliv podvod, krádež, nátlak. Jsem zásadně proti agresi a násilí, ale někdy opravdu nezbývá, než se držet moudrosti předků o hrubé záplatě na hrubé sukno. Nicméně já ale mohu stejnou skupinu lidí vykreslit další skutečnou příhodou v mnohem příznivějším světle. A to už v příštím díle, kdy vám přiblížím svůj zážitek se zcela jiným panem Lakatošem. Tak se těšte a jezděte opatrně. V Brně po Cejlu obzvláště...