Autoškolové humoreky, díl devátý

Vezl jsem tak jednou kolegu ze školy domů. Za volantem spolehlivý žák, tak jsem poněkud polevil v pozornosti a povídal si se svým pasažérem. Periferně jsem zaznamenal, že žák zpomalil před křižovatkou aby dal přednost zprava, takže jsem pokojně otočený k zadnímu sedadlu pokračoval v konverzaci s kolegou. Když jsem se po chvíli jen tak kontrolně podíval na žáka, uviděl jsem vytřeštěný zrak, otevřená ústa a vyděšený výraz. Pohlédl jsem před sebe. Na přední kapotě seděl mladý muž, křečovitě se držel a vezl se s námi. V autoškole je důležité zachovat klid. Obrátil jsem se na žáka za volantem a pokojně se jej zeptal: "Všiml sis, že máš chlapa na kapotě?" – "Co mám dělat?" vykoktal. Zamyslel jsem se. "Co třeba zastavit?" Učinil tak. Mladý muž sklouzl z kapoty, vrhl na nás dlouhý, vyčítavý pohled a potom beze slova odešel, aniž poděkoval za svezení… Když jsme později dedukovali, co se vlastně přihodilo, dospěli jsme k závěru, že můj řidič pozorně sledoval silnici z pravé strany a jelikož nic nepřijíždělo, pokračoval v jízdě. Že by se při tom mohl podívat i před sebe jej nenapadlo. A to měl, protože nám právě před autem procházel chodec. Když se na něj auto rozjelo, tak než ulehnout pod vozidlo, raději si naskočil a kousek se svezl. Volbu mezi dvěma zly – být přejet nebo se stát černým pasažérem, naštěstí vyřešil dobře.

Jiný druh černého pasažéra nás potkal v době, kdy byla v rámci výcviku povinná jedna jízda s přívěsným vozíkem. Stáli jsme před staženými závorami železničního přejezdu ve Slatině (dnes už je tam most) a já si ve vší slušnosti povídal se slečnou za volantem o aktuálních otázkách genderové vyváženosti a relativně příbuzných tématech. Náhle se vozidlo podivně zhouplo. Vystoupil jsem, abych jej zkontroloval, a co nevidím. Do přívěsného vozíku se právě pohodlně uložil pán s hodnotami váha 100+, věk 50+, alkohol 3 promile. Spíše plus. "Co tam děláš?" podivil jsem se. Pohlédl na mě kalným zrakem: "Do Tuřan," poručil a usnul. Nemáte ponětí, co dá práce jednomu vysmátému učiteli a jedné znechucené blondýnce dostat z přívěsného vozíku úplně ožralého chlapa…

Třetí příhodou se vrátím ke zkušebním komisařům. Byl mezi nimi jeden, který vážil něco kolem 130 kg. K výcviku na malý motocykl jsme tehdy používali hračku jménem Simson. A ke zkoušce přišel žák, který ve svých šestnácti letech pana komisaře hmotnostně spíše převyšoval. Nicméně povinnost je povinnost. Přistavil jsem malý motocykl, oba tlouštíci se rozkročili, nasedli, a tím nám dopravní prostředek v podstatě zmizel z očí. Je to neuvěřitelné, ale ta hračka pod dvěmi horami sádla se dokonce i rozjela. Motor řval v nejvyšších možných otáčkách a masa vzájemně propojené techniky a fauny se krokem šinula kupředu. Ujeli snad třicet metrů, zastavili, zkušební komisař slezl a zařval: "Já se na tom můžu vysrat, prospěl". Povinnost přezkoumat, jak žák zvládá jízdu, byla upozadněna před nemilosrdným limitem technického prostředku…